Active Clubs: make fascism fun aneb Nácek 3.0, kluk od vedle

Třicet let se česká neonacistická scéna převlékala. Outfitů bylo mnoho, od zelených bomberů přes Lonsdale, kravaty či vlastní náckovský streetwear až po normcore hipster rozplizlost. Každý převlek scéně sliboval, že tentokrát to konečně vyjde. Nevyšlo. Američan Robert Rundo přišel s řešením, které jeho předchůdce nenapadlo. Nepřevlékat se vůbec. Jeho Active Clubs dnes zahrnují více než dvě stě skupin po celém světě. Česko nevyjímaje. A jsou tak nenápadné, že můžou působit i ve vaší ulici a vy nic nepoznáte.

Abychom pochopili, co je na tomhle modelu nového, musíme nejprve vědět, na co navazuje a co nahradil. A začít je nejlepší samozřejmě doma.

Třicet let převleků

Neonacismus v Česku za sebou má pozoruhodnou historii. Zrodil se z porevolučního kvasu 90. let, kdy na sebe navlékl zeleného bombera a těžké boty. O pár let později celá naziskinheadská uniforma podražila, protože se skládala hlavně z britských značek jako Lonsdale, Fred Perry nebo Everlast. Ti méně majetní pak z úzkých jeansů přešli na kapsáče a tmavé bombery, aby tato éra nakonec vyvrcholila demonstracemi Národního odporu v Brně v černých trikách s regionálními logy. Pak přišlo krátké období košil a kravat, následované novou uniformitou, která přinesla i vlastní podnikatelskou šlechtu spojenou se značkami jako Thor Steinar nebo Nibelung. Poté následoval příklon k vzhledu odkoukanému od anarchistů a autonomů a návrat k tmavým barvám. Ještě později přišel další pokus o normalizaci skrze nipsterství, nazi-variaci na hipsters, ale po něm následoval už jen pád do zapomnění.

Hnutí bylo stále rozervané mezi uniformitou a nenápadností, násilím a veřejným aktivismem, hitlerismem a pragmatismem, deklarovaným elitářstvím a realitou zaplivaných hospod. Navazovalo na vývoj v Evropě, který opakovalo s východoevropským zpožděním a bez západoevropského šarmu. Jednotlivé aktivistické generace si žárlivě střežily své postavení a pohrdaly novou krví, která jim oplácela výsměchem a změnou kurzu.

Přestože se názvy jednotlivých skupin rychle střídaly, příklon k hypertrofované maskulinitě a agresi zůstával – ⁠⁠⁠⁠⁠⁠až se zdálo, že ideologie je jen záminka, zatímco násilí, to je to hlavní. Podstatné ale bylo i vytváření pocitu jednoty a bratrství, vrcholící přesvědčením o vlastní výjimečnosti, stavící neonacisty nad stádo demokratických ovčanů nebo jejich přímých nepřátel. Rozpor mezi deklarovaným ideálem a realitou byl ale do očí bijící. Namísto rytířů na bílých koních tu stály houfy vypelichaných marodérů na vyzáblých herkách neurčité barvy, na jejichž zplihlé korouhvi se skví umrlčí lebka.

Všechny ty převleky byly pokusem ukázat sílu a zároveň nebýt okamžitě rozprášen. A všechny byly okopírované ze zahraničí, jen se zpožděním a obvykle v horším provedení, možná až na krátké období Národního odporu. To platí i teď, kdy se část mladé generace neonacistů zhlédla ve fenoménu Active Clubs. Pojďme se, stejně jako oni, podívat přímo ke zdroji –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ do prostředí americké krajní pravice.

Zásadním paradoxem, který prostupuje celými dějinami americké scény, je skutečnost, že čím měla viditelnější ideologii, tím méně ji byla schopná realizovat. Hořící kříže a pochodující členové Ku-Klux-Klanu v bílých kápích. Americká nacistická strana v uniformách s hakenkreuzarmbinde na rukávech. White Power skinheadi s vyholenými hlavami a tetováním SS. Všichni tito aktéři sdíleli jeden zásadní strategický deficit. Vypadali přesně tak, jak si je společnost představovala. A co si je možné představit, to lze také snadno pojmenovat, izolovat a nakonec marginalizovat.

Právě tuhle strategickou chybu pochopil ideologický i metodologický otec Active Clubs Robert Rundo, narozený roku 1990 v Queensu. Na základě vlastních zkušeností a analýzy minulých hnutí vytvořil koncept tří generací “bělošského nacionalismu”, kdy za nejvyspělejší samozřejmě pokládá tu svou, generaci 3.0. Rundův přístup se za poslední dekádu ukázal jako životaschopný, vyplatí se tedy sledovat stejnou historickou logiku, se kterou vývoj americké krajní pravice vnímá a popisuje on sám.

Neonacismus 1.0: Krev, půda a bombery

Americká krajní pravice má dlouhou historii, která začíná dávno před 2. světovou válkou. Sahá k nativistickým hnutím devatenáctého století, k prvnímu Klanu rekonstrukční éry i k druhému Klanu dvacátých let, který měl v dobách své největší slávy přes čtyři miliony členů a mluvil do mainstreamové politiky napříč spektrem i jednotlivými státy. Rundo ale za verzi 1.0 označuje až poválečný neonacismus opírající se o pouliční aktivismus a otevřenou rasovou ideologii.

Po roce 1945 se americký nacismus narozdíl od toho evropského nepřesunul do podzemí, ale naopak vyrazil do ulic. George Lincoln Rockwell, zakladatel American Nazi Party, pořádal v 50. a 60. letech veřejné pochody s uniformovanými členy a vlajkami s hákovými kříži. Bylo to gesto čisté provokace, a také krátkozrakosti. Rockwell věřil, že viditelnost v americké politice se rovná politické legitimitě. Místo toho přišla naprostá marginalizace.

Vedle víceméně čistého nacismu, který odkazoval na Hitlerovu Třetí říši, existovalo ve stejné době hnutí, které bylo z hlediska pozdějšího vývoje o mnohem důležitější. Byla to tzv. Christian Identity. Šlo o teologii křesťanského rasového nacionalismu vycházející z britského izraelismu 19. století, která tvrdila, že skutečnými Izraelity jsou bílí Evropané, zatímco Židé jsou potomci Satana a neevropské rasy jsou pouhá zvířecí stvoření bez duše. Tohle hnutí nepotřebovalo žádné uniformy. Mluvilo jazykem Bible, budovalo církevní sbory a komunity na celém venkovském jihu a středozápadě Spojených států. 

Právě z tohoto prostředí vzešla v 80. letech organizace Bruder Schweigen, Tiché bratrstvo (někdy také Řád mlčenlivých bratří), známější jako The Order. Tato skupina se nechvalně proslavila vraždou židovského rozhlasového moderátora Alana Berga a sérií loupežných přepadení, ze kterých chtěla financovat rasovou válku.

The Order se inspirovali románem Turnerovy deníky od Williama Luthera Pierce. Knihou, která se stala od svého vydání de facto biblí nejen americké krajní pravice. Pierce ve svém románu popisuje rozpoutání rasové války, popravy, znásilnění a genocidu nebílého obyvatelstva, která vede k ustanovení nového řádu. Možná i díky sadistickým a pornografickým motivům se mimochodem později dočkala popularity i na české neonacistické scéně, nejdříve ve formě neoficiálního překladu, pak i v oficiálním vydání, za kterým stál trojlístek těžkých vah tuzemského neonacismu: Erik Sedláček, Filip Vávra a Martin Hrach.

Americké FBI trvalo necelé dva roky, než The Order rozkryla a rozprášila. Ale i z tohoto selhání vzešlo ponaučení a s ním koncept, který bude pro ideologii Active Clubs zásadní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ snaha vyhnout se nebezpečné centralizaci.

Louis Beam, veterán z války ve Vietnamu a člen Ku-Klux-Klanu, publikoval v roce 1983 esej nazvanou Leaderless Resistance (Odpor bez vůdce). Beam v ní argumentoval, že hierarchické organizace jsou ze své podstaty zranitelné. Úřadům stačí infiltrovat nebo pozatýkat vedení a celá struktura se zhroutí. Místo toho navrhoval model, v němž nezávislé buňky jednají na základě sdílené ideologie bez přímého řízení. Kdo nikoho nezná, také nikdy nikoho neprozradí. Jakýkoliv teroristický čin v téhle logice vypadá jako akt jednotlivce, přestože je součástí vyššího záměru a celku. Právě leaderless resistance se stalo jedním z fundamentů toho, co Rundo o třicet let později přepracoval ve svou vlastní strategii.

Mezitím do Ameriky přišla skinheadská vlna, která se v 80. letech přelila přes Atlantik. Nebavíme se o tradičních skinheadech vycházejících z mixu jamajské a britské subkultury, ale o neonacistech, kteří v té době už téhle subkultuře dominovali i v Evropě. Jejich nejviditelnější tváří v USA se stali Hammerskins. Otevřeně násilnické hnutí s motivem dvou zkřížených kladiv ve znaku bylo založené v texaském Dallasu v roce 1988 a organizované po vzoru "one-percenters", motorkářských gangů hrdě se hlásících ke kriminalitě, násilí a opovrhujících společností.

To, co z nich udělalo nejúspěšnější projekt americké skinheadské scény, bylo také tím, co je nejvíc limitovalo. Jejich síla byla v exkluzivitě, jasné hierarchii a disciplíně. Ale exkluzivita ze své podstaty omezuje růst a jakýkoliv potenciál stát se masovým hnutím. Hammerskins se sice stali elitou white power scény, jejím vnitřním kruhem, pořadateli koncertů, distributory nahrávek, oblečení a propagandy a budovateli podzemních sítí, ale konspirace byla zároveň i jejich největší slabinou. Sice jim dávala vliv a schopnost přežít většinu pokusů o infiltraci, ale zároveň je odsuzovala k životu v subkulturním ekosystému, ze kterého stejně jako ostatní nikdy nedokázali vystoupit. 

Právě to bylo zásadním rysem verze 1.0. V její podobě byla krajní pravice bojeschopná, násilná i organizovaná. Zvládala se ale reprodukovat a vyvíjet pouze v rámci přiznaně uzavřených a elitářských komunit, které nikdy nedokázala přerůst. 

2.0: Internet, humory a revoluce z gauče

Devadesátá léta přinesla dvě věci, které scénu 1.0 roztříštily. Zaprvé, sérii občanských žalob a policejních zásahů, které zdecimovaly klasické americké neonacistické organizace jako Aryan Nations nebo White Aryan Resistance. Zadruhé, internet. A s ním postupně i celou kulturu internetových memů.

Internet nabídl krajní pravici něco, po čem dlouho toužila. Společenský dosah v kombinaci s anonymitou. Pionýrem se v Americe stal Don Black se svým diskuzním fórem Stormfront, spuštěným už v roce 1996. Stormfront se stal prvním velkým krajně pravicovým webem, který ukázal, že online prostor umožňuje budovat komunitu prakticky bez jakéhokoliv fyzického rizika. Ackoli éra slávy Stormfrontu nakonec skončila v roce 2012 hackem a únikem interních informací a dat jeho uživatelů, udala nový trend. Postupem času se tahle logika vyvíjela, aby po roce 2010 přinesla fenomén alt-right.

Alt-right byla esteticky sofistikovaná a ideologicky eklektická. Čerpala z evropské identitářské tradice, především z Nouvelle Droite od Alaina de Benoista, ale také z Julia Evoly, nebo dokonce z Gramsciho strategie kulturní hegemonie překlopené z levicového do krajně pravicového rámce. Kombinovala civilnost, pseudovědu, fikci, ironický humor a internetové memy. Lidé jako Richard Spencer s vzhledem typického amerického chlapce z předměstí byli mediálně atraktivnější a společensky přijatelnější než skinhead v bomberu s vytetovanými SS blesky na krku.

Ale alt-right měla jeden velký problém, který Rundo (bez jakékoli ironie) diagnostikoval velmi trefně. Byla to ideologie konzumentů. Lidé četli, sdíleli, koukali na videa, debatovali, dělali humory, uvnitř se možná radikalizovali, ale vesměs nic víc. A tak v očích Runda šlo jen o online performativní extremismus, jehož stoupenci nebyli ochotní nést jakékoliv fyzické následky. Jen prováděli nekonečný circle jerk, při kterém jim nezbývaly volné ruce na činy. 

Existoval ale ještě jeden proud v rámci 2.0, který byl mnohem temnější a s napůl vážným světem alt-right se zásadně míjel. James Mason, veterán amerického nacismu, vydával v 70. a 80. letech newsletter Siege, publikovaný v 90. letech i knižně. Mason byl přesvědčen, že systém nelze reformovat ani demokraticky porazit. Jedinou cestou je jeho totální destrukce prostřednictvím teroristického násilí. Každý bílý nacionalista by měl podle něj jednat sám, bez organizace, bez vedení, bez politického programu. Mason ve svých myšlenkách tak formuloval politickou a ideologickou definici krajně pravicového akceleracionismu. 

Siege Culture, jak se tento proud začal v online prostředí označovat, zůstává pořád spíše undergroundovým fenoménem. V kombinaci s internetem a platformami jako fórum Iron March ale získal nové publikum a s ním i novou transnacionální generaci teroristů, jako je Atomwaffen Division, The Base, Terrorgram a ve fúzi se satanismem O9A - Řád devíti úhlů. Všechny tyto skupiny jsou přímým produktem Siege Culture.

Malé buňky, explicitní glorifikace násilí, žádná pozitivní politická aktivistická agenda, jen touha a odhodlání násilím narušovat a svrhnout systém.

Je potřeba říct, že stejně jako Rundo odmítá alt-right, je i v přímé opozici proti logice Siege Culture. Přijímá a dále rozvíjí koncept odporu bez vůdce jako organizačního principu, ale tam, kde Mason a jeho následovníci vyzývají k přímé a okamžité destrukci, Rundo nabádá k budování kapacit a vyčkávání na vhodný okamžik.

Ale organizace nepracují s ideály, organizace pracují s tím, co je k dispozici. Jistě, Rundo se vůči Siege Culture strategicky vymezil. Řada poboček je nicméně tímto akceleracionistickým konceptem, kladoucím do středu své mytologie násilí, ovlivněna přinejmenším na estetické rovině. Od nošení šátku s lebkou, tzv. Skull Mask, přes zájem o neonacistickou esoteriku Savitri Devi až po oblibu symbolu Černého slunce.

A když už je řeč o personáliích, některé buňky Rundova Active Clubu dekonspirované antifašisty nebo investigativci byly přímo personálně spjaty s teroristickou Atomwaffen Division. A jak uvidíme, ani ty relativně méně radikální neuniknou touze vyzkoušet násilí teď a tady místo čekání na válku, co možná nikdy nepřijde. V tom se potkávají s mnoha jinými neonacisty před nimi.

3.0: Fašismus jako životní styl

V komunikaci Active Clubs se pravidelně objevují odkazy na Julia Evolu. Je to na první pohled trochu rozpačité spojení, protože Evola byl ve všech ohledech aristokratický intelektuál s hlubokým pohrdáním přesně pro typ lidí, které neonacismus většinově přitahuje. Evola obdivoval fašismus, ale nikdy ho nepovažoval za dostatečně radikální. Mussolini pro něj byl příliš populistický, Hitler příliš rasový a vulgární.

V kontextu Active Clubs je ale Evola přítomen spíše jako zdroj vznešených citátů než nějaký skutečný filozofický základ. Rundo se sám k němu příliš nehlásí. Raději cituje Hitlera a Goebbelse, kteří jsou pro jeho účely praktičtější. Sám Rundo prostřednictvím Active Clubs buduje spíše zárodečné buňky vlastní verze SA, paramilitární organizace Hitlerovy strany NSDAP. Stejně jako on, i Sturmabteilung se soustředil na nezaměstnané dělníky, válečné veterány, muže bez perspektivy a sliboval jim fyzický výcvik, pocit bratrství, sounáležitosti a vyššího účelu. Cílem nikdy nebylo vytvořit nové filozofy, ale bojovníky.

I tady si můžeme povšimnout zásadního rozdílu mezi Active Clubs a organizacemi, jako byli Hammerskins, Blood and Honour nebo v českém prostředí Národní odpor. Ti druzí sdružovali lidi, kteří sami sebe vnímali jako sice podzemní, ale jasnou elitu s představou vlastní kulturní a fyzické dominance. Active Clubs naopak vyhledávají muže (ženy se členkami stát nemohu, těm je vyhrazeno místo u plotny), kteří se cítí ohrožení a nejistí, a slibují, že z nich onu vysněnou elitu připravenou na vítězství v nadcházející válce teprve vytvoří.

Zmíněný Evola nicméně plní důležitou funkci v celkové estetice hnutí: dodává mu zdání filozofické hloubky a vazbu na evropskou tradici duchovního odporu vůči modernitě. Související hesla, jako jsou "Surf the Kali Yuga" nebo "Ride the Tiger", se v komunikaci Active Club opakují pravidelně. Smysl je zhruba tento: Žijeme v době úpadku, který nelze zastavit, ale lze v něm přežít a připravit se boj a na to, co přijde po něm. Tahle myšlenka dokonale koresponduje s Rundovou strategií do budoucna odloženého násilí. Nejde o to změnit systém dnes, ale být připraven na to, až se začne hroutit.

Rundovu ideologii spíše než filozofové ovlivnily cesty po Evropě. Organizace Casa Pound v Itálii. Francouzská Generace Identity. Zlatý úsvit v Řecku. Ukrajinský Azov. A především postava Denise Kapustina (Nikitina), ruského chuligána a neonacisty a v současnosti také velitele Ruského dobrovolnického sboru (RDK) bojujícího ve válce na straně Ukrajiny. Kapustin se svou módní značkou White Rex stál u zrodu scény krajně pravicových turnajů v bojových sportech, jako je Kampf der Nibelungen v Německu, na které Active Club navazuje. Ostatně spolu s Rundem stál také za podcastem s názvem Active Club. 

Poučen z historie americké scény a obohacen o evropské vlivy sestavil Rundo neonacismus 3.0. Ten, a jeho produkt v podobě Active Clubs, stojí na několika principech.

Prvním ze specifik je zdánlivé obroušení hran. Active Clubs se navenek obvykle nehlásí k otevřeně neonacistické estetice a explicitně nacistickou symboliku na veřejných akcích si je dokonce zakazují. Její podstatu zachovávají a uvnitř buněk se explicitně hitlerovských odkazů, hajlovaček nebo neonacistické 14/18/28/88 numerologie vůbec nezdráhají. Ideální typ bojovníka ovšem navenek podle Runda působí jako obyčejný chlap.

Druhým prvkem je redefinice odporu bez vůdce. Nejde o izolaci jednotlivých buněk jako v případě Beamova modelu, ale o otevřenou síť se sdílenou identitou, pravidly, estetikou a strukturou. Jen bez formálního vedení a členství. Každý klub je autonomní. Pokud je jeden dekonspirován, ostatní v činnosti pokračují, jako by se nechumelilo. Kluby se navzájem znají, potkávají se na turnajích bojových sportů a společných akcích, sdílejí propagandu napříč kanály na síti Telegram. Je to leaderless resistance, které se ale v praxi chová spíše jako obchodní franšíza s brand manuálem. Hierarchie se šéfem a jeho několika pobočníky - důstojníky - a řadovými členy - vojíny - funguje až na konci, na úrovni jednotlivých buněk, inspirovaných v tomto směru zjevně Hammerskins.

Třetí zásadní změnou je, že ideologie je v podání Active Clubs až druhým krokem, nikoliv tím prvním. To je možná ta nejradikálnější inovace celého projektu. Rundo naprosto explicitně nabádá ostatní, ať při náboru nemluví o Židech ani Hilterovi: “Mluvte o bratrství, posilování, sebezdokonalování, o životním stylu. Ideologie přijde později, až bude člověk ukotven uvnitř komunity.” Zatímco předchozí generace se snažily sdružovat už hotové neonacisty, Active Clubs se snaží nové neonacisty vychovávat.

Tento princip je v přímém kontrastu s tím, jak fungovala scéna 1.0, kde byla krajně pravicová ideologie nutnou vstupenkou do společenství. Rundo naopak hledá muže, kteří jsou zatím jen nespokojení, osamělí, hledající porozumění a pocit sounáležitosti. Neonacistická ideologie je v tomhle chápání produktem příslušnosti, nikoliv jejím předpokladem. Tuhle strategickou úvahu definuje slogan "Make fascism fun", který se objevuje např. na některých samolepkách. Fašismus v Rundově podání nabízí především společné zážitky, bratrství a pocit sounáležitosti. Skutečná ideologie a dějinné poslání přichází až následovně.

Tajné bratrstvo

Budovat sounáležitost zcela jistě pomáhá také další zásadní pilíř rundovské strategie, kterým je důraz na osobní setkávání. Díky němu vznikají skutečné přátelské vazby, které mají fungovat jako základní stavební kameny pro další aktivity hnutí. Gaučoví bojovníci, kteří nevytáhnou paty z domova, mají smůlu. Navíc je fyzická penetrace hnutí ze strany policie nebo odpůrců dnes výrazně těžší než v online prostředí, na něž silně spoléhá třeba zmiňovaná Siege Culture. Fotky z tréninků, zápasů nebo výletů, které Active Clubs pouštějí ven pomocí svých komunikačních kanálů, jsou jen vrchol ledovce.

Celou 3.0 strategii definuje výraz mainstreaming, který má v tomhle kontextu velmi specifický smysl. Nejde o to stát se mainstreamovým politickým hnutím, tak jako se o to pokoušeli různí evropští identitáři se střídavými (ne)úspěchy. Jde o to vypadat jako mainstream. Jako zdánlivě normální kluci, kteří akorát posilují, pijí mléko a proteinové nápoje, vyrážejí o víkendu na výlety a pořádají turnaje v bojových sportech. Active Clubs je plný internet, cvičí v pronajatých tělocvičnách, a přesto díky jejich strategii zůstávají téměr neviditelní pro kohokoliv, kdo neví, co hledá. 

Abychom ale zůstali věcní, tak s boomem Active Clubs se i v této doktríně objevily trhliny způsobující konflikty. Například v Německu, kde si mimochodem Active Club dal do loga i nacistickou dýku, se rozhořel spor mezi zastánci mainstreamingu a vizuálně velmi výraznou skinheadskou částí fascinovanou devadesátkovou image.

Síť Active Clubs čítá v současnosti okolo dvou stovek klubů ve Spojených státech, Kanadě a Evropě, včetně České republiky. Když byl Robert Rundo v roce 2023 zatčen v Rumunsku a následně vydán do Spojených států, na celé síti klubů se to nijak neprojevilo. Sám to ostatně předpověděl o rok dříve, když prohlásil: „Active Clubs jedou samy. Už mě nepotřebují." To není jen fráze. Je to popis úspěchu hnutí, které narozdíl od svých předchůdců nepotřebuje k existenci svého zakladatele nebo šéfa. Hnutí, které se naučilo reprodukovat a zároveň oslovit  muže napříč společenským spektrem. Active Clubs dosáhly něčeho, o čem se žádné předchozí verzi hnutí nesnilo.

Když spadne maska

Nová image každopádně neznamená, že by Active Clubs ve svém vnitřím nastavení odložily něco z neonacistické ideologie a násilnických sklonů. Například ve Švédsku byli čtyři členové tamějšího klubu v roce 2025 odsouzení k odnětí svobody na tři až tři a půl roku a k placení odškodného za sérii rasistických útoků.

Mladí muži, tehdy od 20 do 23 let, po popíjení ve Stockholmu v krátkém intervalu na nočních ulicích napadli tři různé lidi vybrané na základě etnicity. Čtyřicátníka původem ze Sýrie udeřili zezadu do hlavy a zkopali do bezvědomí. Na dalšího zaútočili, pokřikovali rasistické urážky a zbili, dotyčný si odnesl dlouhodobější následky. Nejméně dvěma z útočníků bylo prokázáno, že během řádění hajlovali. Na tomto případě je vidět i rozpor mezi realitou a proklamativní čistotou, která neonacistickou sféru provází. Active Clubs se otevřeně vymezují vůči všem drogám včetně legálních. Všichni švédští útočníci ale byli pod vlivem alkoholu, u dvou byly v jejich krvi nalezeny i ilegální stimulační drogy.

Ve Francii již v roce 2023 – rok poté, co se v zemi objevil jeden z prvních Active Clubs – dva mladíci a 28letý muž ve městě Saint-Brieuc na severozápadě země napadli sociální centrum ozbrojení tyčemi. U soudu připustili záměr založit vlastní Active Club. Místo toho si zařídili jeden až dva roky vězení. O rok později v burgundském Mâconu napadlo a zbilo pět neonacistů z francouzského Active Clubu muže u anarchistického infoshopu. Dva byli odsouzeni k 12 a 24 měsícům vězení. Družbou s Active Clubs ze Švédska i Francie se mimochodem chlubila i česká pobočka neonacistické sítě.

Navzdory citelnému posunu v prezentaci zde tedy zůstává zachovaná kontinuita s neonacistickými hnutími z minulosti. Jednotlivcům v decentralizované struktuře to zkrátka nedá, aby neprojevili, co skutečně chtějí dělat. Vypovídající je i příklad z loňského mezinárodního turnaje bojových sportů Active Clubs v Nizozemí, pořádaného Active Clubem Dietsland (označení pro "Velké Nizozemsko", pro více informací o organizaci viz investigace Bellingcatu) pod názvem Fight Night. Skupina tehdy vydala vycizelované, v podstatě profesionální video, kde akci prezentuje... jak jinak než hajlovačkou.

Neonacisté, kteří předpokládají u lidí pevně dané vlastnosti na základě rasy a věří ve věčné etno-nacionální kontinuity, se tu ocitají v momentu podivné ironie. Oni sami jsou totiž těmi jedinými, kdo jsou navzdory všem estetickým i socio-demografickým změnám odsouzeni dělat stále totéž. Dává to ovšem smysl. Spíš než pochybná příslušnost k nějaké rase je totiž spřízňuje jejich vlastní, svobodné rozhodnutí se bít za zrůdnou ideologii vábící především násilníky, marginalizované pomatence plné mindráku a sráče.

Inženýr, doktor i kluk ze zvláštní školy

Co vlastně víme o členech Active Clubs? Není toho mnoho. Jde o strukturu, kde je přísná konspirace nedílnou součástí její strategie. Active Clubs nemají žádné seznamy členů a prakticky o nich nejsou žádná systematická sociodemografická data. Vše, co víme, pochází ze tří zdrojů. Tím prvním je jejich sebeprezentace, tím druhým jsou soudní spisy, navázané na kriminální kauzy jejich členů, a tím třetím je investigace ze strany antifašistů nebo médií. 

Co víme s jistotou, je, že se jejich celkový počet odhaduje na vyšší stovky až nižší tisíce členů globálně. Většinou jde o dvacátníky, ovšem tohle pravidlo má své výjimky. Od minulého roku existuje explicitně juniorská větev, přezdívaná Youth Clubs, která přijímá výhradně členy ve věku 15 až 18 let. Stejně tak existují regionální odchylky, například v Kanadě najdeme kluby, které vzešly z prostředí Vinland Hammerskins a jejichž členy tvoří především třicátníci, mnohdy s manželkou i vlastními dětmi. Dokonce i s vlastní ženskou sekcí, což je zajímavé ohnutí deklarovaných zásad. Ve Francii jde o síť, která je velmi mladá a nejaktivnější ve venkovských oblastech. V USA pak jde primárně o mladé muže z předměstí velkých měst a zásadně bez žen.

Stejně jako u jiných krajně pravicových skupin zde neplatí moudra o nízkém socioekonomickém statusu a nedostatku vzdělání. Většina extremistů pochází ze středostavovského prostředí a vzděláním a prostředím, ze kterého vychází, nijak nevybočuje z průměru populace. Spíše než bídu cítí typický člen pocit vykořenění a deziluze ze systému, od kterého očekával, že jeho život bude dávat smysl.

V materiálech Active Clubs se píše: “Šéf tě u povýšení přeskočí kvůli diverzitě, tvé daně financují systém, který tě nahrazuje, úroky z hypotéky platí luxus bankéřů a tobě zbyde jen to, že tě tvé vlastní děti budou nenávidět. Viníkem ale není systém. Tím je vždy Žid, migrant, nebo liberální kolega.”Tahle interpretace jim umožňuje kritizovat kapitalismus nikoliv z třídních, ale z biologických pozic.

Do tohoto prostředí se stejně pohodlně vejde Michael Miselis (organizace RAM, přímý předchůdce ACs), doktorand s UCLA s bezpečnostní prověrkou pro obranné dodavatele, letecký inženýr, který ve volnu mlátil lidi v Charlottesville, stejně jako samotný Rundo, rodák z newyorského Queensu, dělník, který kvůli pouličnímu násilí přišel o svobodu, práci i o snoubenku. Jediná proměnná, která spolehlivě protíná všechny tyto skupiny, není výše příjmů, dosažené vzdělání ani rozvedení rodiče. Je to především osamělost.

Active Clubs spojují muže, kteří jsou sami, zoufale chtějí někam patřit - mít něco, kde jsou konečně sami sebou ze své vůle, ne z vůle autoritativních rodičů, učitelů, šéfů - a najít v životě alespoň nějaký smysl a respekt.

A tak jako Denis Kapustin nabídl sa svých turnajích safe space pro bílé kluky, co už nechtěli dál být obvykle biti fightery z Kavkazu a Střední Asie, nabidl Rundo svou verzi safe space mladíkům, co se cítí - ať skutečně nebo domněle - vytlačováni na okraj. Liberály, menšinami, ženami, spolužáky nebo nadřízenými.

Fašismus na fakturu

Myšlenka paralelních struktur se v prostředí krajní pravice vždycky propisovala i do těch ekonomických. Logika je poměrně jednoduchá. Pokud chcete systém zničit nebo mu aspoň konkurovat, nemůžete na něm být finančně absolutně závislí. Známe to z každé předchozí vlny. Ve dvacátých letech provozovala SA své Sturmlokale, tedy hostince a hospody, které kromě základny představovaly i ekonomickou záchranou síť. Americký Ku-klux-klan fungoval zase zčásti jako zásilkový obchod s hábity a provizemi za nábor nových členů. V osmdesátých a devadesátých letech tuhle roli převzala nahrávací a koncertní ekonomika kolem Hammerskins nebo Blood & Honour. Neonacistické koncerty a distribuce hudebních nosičů financovaly scénu po celé Evropě i v Severní Americe. Zmiňovaný italský neofašistický projekt CasaPound v obsazených budovách zase provozuje bary, knihkupectví nebo třeba turistické hostely. V Meklenbursku němečtí völkische Siedler skupují statky na venkově a pokouší se na nich ekologicky hospodařit. 

U Active Clubs se první náznaky objevují prakticky od začátku. Kolem roku 2020 vzniká zásilkový obchod s oblečením Will2Rise s rétorikou o výrobě „našimi lidmi pro naše lidi" a dodavatelským řetězcem ve Východní (čti bílé) Evropě. Někdy v té době také Rundo doporučuje členům, aby si zakládali vlastní firmy, konkrétně stěhovací služby nebo třeba firmy na prořezávání stromů, kde členové pracují, společně cvičí a také z nich pobírají mzdu.

To všechno ještě více akcelerovalo s Rundovým návratem z vězení. Novým ideálem přestal být spektákl a stalo se jím budování infrastruktury. Tedy soukromých posiloven, vlastních firem a uzavřeného networkingu. V takovém světě totiž sdílená pracoviště udržují členy v každodenním kontaktu, budují důvěru, generují příjem a snižují závislost na prohnilém systému. Nejde ani tak o izolovaný nápad jednoho muže, ale Active Clubs se tu napojují na daleko širší ekosystém, který na krajní pravici roste už od konce roku 2018 právě pod hlavičkou „paralelní ekonomiky."

Různé skupiny vydávají katalogy spřízněných firem nebo vybízejí své členy, aby si zakládali vlastní podniky a izolovali se tak od společenských nebo ekonomických následků. Logika je jasná: obchodujte výhradně s lidmi téhož smýšlení, vyhnete se tak ekonomickým dopadům vlastních politických postojů. Když vás vyhazují z práce, protože jste náckové, žádný problém, vytvořte si vlastní práci nebo si ji najděte u jiných nácků.

Active Club brzy i ve vaší ulici

Jak zaznělo v úvodu, česká neonacistická scéna vždy přebírala západní vzory se zpožděním a v horším provedení. Pokaždé o pár let později a pokaždé o něco neobratněji.

Tentokrát zpoždění bylo mnohem kratší, než bývalo obvyklé. Active Club v Česku existuje, hlásí se ke stejné estetice, ke stejným metodám a ke stejné síti poboček organizace jako kdekoli jinde ve světě. Chlubí se osobními kontakty na pobočky Active Club ve Švédsku, Nizozemí, USA i ve Francii. Nejdřív svým členům nabízí bratrství, indoktrinaci nacistickou ideologií hned potom.